Vážení pánové, vážené dámy, vážení členové klubu přátel jezera Bodom. S lítostí vám oznamuji, že opět, jako již po několikáté, nastala ta smutná chvíle beznadějné (po)poslechové prázdnoty, která přichází vždy po prvních pár (desítkách) poslechů aktuálního nářezu. Vždyť co může být frustrujícího více než vědomí, že budeme opět svorně čekat na další dávku majstrštyků možná i dva a více let. Zatlačme však slzu bolu a pojďme se věnovat současné extrakci božského Alexiho v jeho nejryzejší esenci. V esenci CHILDREN OF BODOM.
Začíná se netradičně bez tradičního intra a ještě netradičněji klávesovým ploužákem, hrábnutí do strun, klasická Alexiho kytarová machrovinka, deset deka rozcvičkových riffů, bestiální Alexiho řev „Come on“ (pozn. zařvat ve studiový verzi český písničky „Jedem“ by bylo slušný agro, kupodivu v angličtině to tolik nevyzní..., nebo si to aspoň nechci připustit), pak něco jako náznak melodie, a pak riffový bagr. Ostrý důraz na rytmus, to vše bez nutného otvíračkového dvoukopáku. Halekací refrén s hutnýmy punkovými sbory, které Bodomové vynalezli na minulém albu. To všechno dokonale průhledné, avšak velmi heavy. Žádný patos black metalového bordelu jako na minulých albech. „Living Dead Beat“. „Cože? Tohle má být otvírák?“, říkáte si. „Vždyť to vůbec nejede!“, „Needled 24/7“ to byl otvírák! No ale tohle je nové album miláčkové. Čo bolo bolo, terazky som rokérom! Stejná průhlednost a netradiční beatová esence k vám dolehne ještě silněji i ve druhé a titulní „Are You Dead Yet?“, což je mimochodem jediná kompozice, která mě chytla na první poslech, i když je stejně jako zbytek alba doslova antihitová. Tady už se občas dostane i na dvoukopák a vám asi konečně svitne. Thrash metal. Přesně tam je hozený feeling alba. Zatímco debut byl takřka klasický black, dvojka kinder heavy black, trojka takřka hevík a čtyřka prostě jen nářez, tady kapela bředne s rozmyslem a dokonale antihitovou taktikou právě mezi kované thrashery. Potvrzuje to i mírně standardní a lehce vycpávková „If You Want Peace...Prepare For War“, kde se moc hezky střídají sóla obou kytaristů i klávesníka Warmena. Ale není všem Bodomům konec. Na čtvrté špricli kapela spěchá s mordou „Punch Me I Bleed“, tradičním to „ploužákem“ na deskách CHILDREN OF BODOM. Na tuhle skladbu jsem se hodně těšil, ale jsem trošinku zklamán. Ústřední riff nejde označit jinak než strašidelný a skladba úzce koresponduje s černobílým sekáčem na obalu, připomínající nejvíc záběr z nezávislých horrorů poloviny 70. let minulého století. Je možná určitým ozvláštněním alba a rozhodně precizní hudební prací, ale má jednu vadu. Až tak moc se mi nelíbí. Předchůdcům „Everytime I Die“ a „Angels Don´t Kill“ se určitě nevyrovná. Hitovka singlovka „In Your Face“ se zuby nehty drží novodobé riffové strategie a nevybíravého rokérského slovníku (skladba vznikla i v cenzurované verzi s vypípanými nadávkami, které je paradoxně spíš zvýrazní – pořád se tam pípá) s občasnou příměsí melodických sól. Nové schéma skladeb však bere po půlce alba trochu za své. V „Next in Line“ vás možná Alexi překvapí promyšleným frázováním. On je totiž i nadaný básník a jeho próza se nese v duchu zdravé kritiky společnosti. Něco v ilustrativním smyslu :
Jmenuju se Veru
a furt do sebe něco peru.
Jmenuju se Veru
a děsně ráda žeru.
© By Lukáš. Pár výraznějších riffů se tu ještě uškudlilo, ale to je tak všechno. Ještě víc je příklon k minulost znát v příznačně nazvané (nařvané) „Bastards Of Bodom“, kde máte velmi akutní pocit deja-vu. Opodstatněný. Tohle je totiž klasická vypalovačka Bodomů a působí jako nová verze „Needled 24/7“ s tím rozdílem, že se zde jedná „pouze“ o řadovou skladbu. Nikoli singl, otvírák a klip. Je to známka vývoje kapely? Taktéž klasická, tentokrát právoplatně, je i klipová, singlová, EPčková, DVDčková a kdovíjaká ještě „Trashed Lost & Strungout“. Ačkoli tuhle věc příliš nežeru, nemám ani tak problém s ní jako spíš s faktem, že se na albu objevuje v přesně stejné verzi a mixu jako na rok starém EP. Nevím jak vy, ale já rozdíl ve zvuku od zbytku alba poznám a dost mě to štve. Album finálně uzavírá opět překvapivě nepřekvapivá avšak docela hezká a velmi solidní „We´re Not Gonna Fall“.
Ale pozor. Ještě nekončíme. Ti kdož jezdí pravidelně do Finska jistě ví, že na singlu „In Your Face“ je přítomná jedna ze dvou nahraných cover verzí. „Oops I did it Again“ z pera Britney Spears byla pro mnohé jistě překvapením a byla i tak zamýšlena. Já osobně nejsem z téhle překopávky až tak extra nadšen. Podle reakce ostatních redakčních kolegů ale usuzuji, že to bude asi hodně úspěšná a návyková věcička, protože si na ní stačili vypěstovat závislost i zapřísáhlí progéři a gotici. Skladba se patrně objeví jako bonus na nějakém digipackovém vydání alba, stejně tak jako druhý cover v pořadí z dílny POISON, se kterým jsem však ještě neměl tu čest. Stejně tak jako s japonským DVD bonusem, v souvislosti s nímž se každé ráno na záchodě modlím k vydavateli, aby ho vydal i pro nějakou bližší zemi, než je ta na druhé polokouli. Zato jsem však měl možnost shlédnout pilotní klip k „In Your Face“, patřící zcela jasně do rodiny „bezdějových“ klipů. Pokud znáte klip k „Trashed Lost & Strungout“, víte přesně jak vypadá. Kapela zavřená v nějakém hangáru paří jak o závod, Alexi fluše na všechny strany, sem tam zadrhne jedno ze svých geniálních sól, všechno je bombasticky sestříhaný a udělaný tak aby se to dlouho drželo v hitparádě. Je to o hodně lepší než klip k „Needled 24/7“, malinko lepší než Alexiho strunou do oka, ale pořád to nedosahuje skvělosti kupříkladu dějového klipu „Everytime I Die“, kde Alexiho podkuchne Reaper kosou.
Takže finální dojmy. Prozradím vám překvapení : CHILDREN OF BODOM mám fakt rád a z alba jsem nadšen. O zklamání nemůže být ani řeči i když bych neměl sebemenší problém poslat ho k ďasu – věřte nebo ne. „Are You Dead Yet?“ je mezikrok, kde v první půlce hraje kapela podle mírně předefinovaných pravidel trošinku jinak než v minulosti, v závěru pak sází hodně na jistotu alba předposledního. Materiál je každopádně už dost jinačí než první tři desky a zhruba tak stejně tvrdý a brutální jako „Hate Crew Deathroll“. Možná trošičku pomalejší, průhlednější (hlavně díky čitelným riffům) a míň melodičtější. To je myslím na kapelu, která o sobě tvrdí že hraje punk-rock, víc než dost. O naprosto skvělých instrumentálních výkonech, perfektních nápadech, Alexiho tradičním křapláku i o výborném zvuku se snad ani nemusím rozepisovat, ne?